Biblický výklad. Evangelikální teologie staví na Bibli a ptá se, co o charakteru pekla říká Písmo. Bible zaujímá mezi všemi ostatními teologickými spisy první místo, je naším kánonem i učitelem. Ať učí o pekle cokoli, musíme to přijmout. Z toho důvodu neexistuje mezi tradicionalisty a mým stanoviskem žádný rozpor, třebaže se mnohdy pokoušejí z celé záležitosti dělat problém. Rituál, kterého se drží, bude důvěrně známý.
Tradicionalisté se vší vážností uznávají, že jejich víra ve věčná pekelná muka je skutečně příšerná představa, která jim nahání hrůzu, nicméně dodávají, že toto pojetí je závazné, neboť tak učí Ježíš i Bible a nemáme žádnou jinou možnost než mu věřit. Doufají, že když tuto hrůznost přijmou, bude to, jak doufají, svědčit o jejich neochvějné věrnosti Písmu a jistém hrdinství, že věří tak strašlivé pravdě jenom proto, že se jedná o biblické učení. Vzbuzují dojem, jako kdyby byla v sázce spolehlivost Písma. Je tomu však skutečně tak?
Jelikož eschatologická tvrzení nabyla bizarního charakteru, volá se dnes při výkladu po střízlivosti a zdrženlivosti. Biblické texty pojednávající o podmínkách, které nás čekají v budoucnosti, poskytují málo konkrétních informací, což ostatně platí i o tématu stvoření. Písmo neuvádí příliš mnoho podrobností, aby uspokojilo naši zvědavost. Toto téma je obestřeno tajemstvím. Bible nám neprozrazuje dobu ani charakter posledních věcí. Používá barvitých symbolických obrazů, z nichž nelze odvodit doslovný popis. Z hrozivých výroků o pekle asi nedokážeme přesně rozpoznat jeho povahu, tak jako nejsme s to pochopit charakter nebe z Božích slibů, které se ho týkají.
Přesto v nás Písmo zanechává stran povahy pekla hluboký dojem – dojem definitivního a nezvratného zničení, skoncování s Bohem. Biblické výrazové prostředky (jazyk a obrazy) jsou v tomto směru tak mocné a působivé, že nás až překvapí, proč je už dříve nepochopilo více teologů. Když Písmo hovoří a údělu zatvrzelých hříšníků, mluví o smrti a zkáze, zničení a záhubě. Používá obrazu ohně, který stravuje všechno, co je do něho vhozeno.
Spojení představy ohně a destrukce naznačuje zánik. Člověk nabývá dojmu, že „věčný trest” souvisí spíše s nezvratným Božím soudem než s prožíváním věčných muk (tj. nekonečného trestaní). Ačkoli existuje celá řada pádných důvodů pro zpochybňování tradičního pojetí charakteru pekla, tím nejdůležitějším je fakt, že mu neučí Písmo. Přes všechna důrazná prohlášení tradicionalistů se nejedná o biblické učení.
Není příjemné, když vám někdo říká, že nelze uvést žádný příklad z Písma, který by potvrdil zánik bezbožníků, zatímco důkazy nejvíce postrádá právě tradiční pohled. Arthur Pink může označovat názor na peklo jako destrukci za nesmysl, William Hendriksen smí vyjadřovat své zděšení nad tím, že by někdo mohl hájit takové stanovisko, a J. I. Packer může připisovat tento pohled světské sentimentalitě – nechme však na čtenáři, aby posoudil pravý stav věcí. Bible zanechává v každém upřímném čtenáři silný dojem, že peklo označuje definitivní zánik, a tudíž břemeno důkazů spočívá na těch, kdo tomuto učení odmítají věřit a přijmout ho.
Starý zákon nám předkládá jasný obraz konce hříšníků, když hovoří o záhubě, a poskytuje základní představu o Božím soudu, z níž vychází Nový zákon. Například v Ž 37 čteme, že zlovolníci skončí jako posečená tráva, zvadnou jak zelené býlí (v. 2), budou vymýceni a bude po nich (v. 9-10), zhynou a vytratí se v dýmu (v. 20) a budou do jednoho vyhlazeni (v. 38).
Tentýž obraz najdeme u proroka Malachiáše: „Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev” (Mal 3,19).
Je sice pravda, že se uvedená starozákonní varování týkají tohoto světa, nicméně základní obraz bezesporu líčí destrukci a zahynutí a předznamenává novozákonní učení.
Nyní obraťme svou pozornost k Novému zákonu. Ježíšovo učení o věčném údělu bezbožníků se na jedné straně vyznačuje razantními výstrahami (před peklem), na straně druhé příslovečnou zdrženlivostí, když dojde na jeho přesný popis. Kristus se vyhýbal líčení věrného obrazu pekla a nezabýval se aktem zatracení ani utrpením zatracených (na rozdíl od Zjevení Petrova). Jeho slova na toto téma mají podtrhnout důležitost rozhodnutí, které je třeba udělat zde a teď, a nikoli vést k spekulacím o přesné podobě nebe a pekla. Nemluvil o pekle proto, aby o něm podal informace jako o místě, které přesahuje momentální lidskou zkušenost, a potom těchto údajů využil k tomu, aby člověka dotlačil k rozhodnutí, jež evangelium požaduje.
Zároveň Ježíš řekl mnoho věcí, které umocňují dojem, že Starý zákon chápe peklo jako definitivní zánik. Náš Pán mluvil zcela jasně o Božím soudu jako o zániku hříšníků, když upozornil na Boží schopnost zahubit tělo i duši v pekle (Mt 10,28).
Vracel se k slovům Jana Křtitele, když přirovnával svévolníky k uschlým stromům, které budou hozeny do ohně, a k plevám, jež shoří (Mt 3,10.12).
Varoval, že se bezbožníci dostanou do pekla (Mt 5,30) a budou jako odpadky vhozeni do Gehenny – narážka na údolí za jeruzalémskými hradbami, kde se kdysi konaly oběti Molekovi (2 Kr 16,3; 21,6) a za Ježíšova života se tam pálily odpadky.
Svévolníci by měli shořet jako plevel, který je hozen do ohně (Mt 13,30.42.49-50). Kristova slova v nás zanechávají hluboký dojem: Zatvrzelí hříšníci mohou očekávat, že je Boží hněv zničí.
Podobně na nás působí výrok apoštola Pavla, když napsal o věčné záhubě, která postihne ty, kdo neznají Boha a odpírají poslušnost evangeliu (2 Te 1,9).
Upozorňoval, že hříšníci sklidí zánik (Ga 6,8), a prohlásil, že je Bůh zničí (1 K 3,17; Fp 1,28). Hovořil o jejich údělu jako o smrti, kterou si zaslouží (Ř 1,32) jako mzdu za své hříchy (Ř 6,23). Jasně a výstižně konstatoval: „… jejich koncem je zahynutí” (Fp 3,19). Ve všech těchto verších Pavel objasňoval, že peklo bude znamenat konec.
Nejinak je tomu v ostatních novozákonních knihách. Apoštol Petr mluvil o „záhubě bezbožných lidí” (2 Pt 3,7) a o lživých učitelích, kteří budou popírat Panovníka, a tak na sebe uvedou „náhlou zhoubu” (2,1.3). Řekl, že bezbožníci dopadnou jako Sodoma a Gomora, které Hospodin obrátil v popel (2,6), a zahynou podobně jako kdysi svět, když ho zaplavily vody potopy (3,6-7).
Také autor listu Židům se zmiňuje o těch, kdo odpadají a zahynou (Žd 10,39). Juda zase poukazoval na Sodomu jako na analogii Božího soudu a dával toto město za příklad „trestu věčného ohně” (Ju 7).
I ve Zjevení čteme o hořícím jezeře, které pohltí svévolníky, a o druhé smrti (Zj 20,14-15). V celém Novém zákoně se po vzoru Starého zákona při popisu údělu hříšníků setkáváme s obrazy smrti, zahynutí, zničení a zániku.
Čestný jedinec musí na základě těchto textů dospět k závěru, že existují logické důvody pro tvrzení, že Písmo učí o zkáze bezbožníků. Je šokující, když někdo prohlašuje, že takové úvahy postrádají jakýkoli základ. Tato interpretace je věrohodná a má jakožto určité přesvědčení svou integritu. Jedná se o přirozené objasnění základního charakteru Božího soudu. Doufám, že tradicionalisté přestanou tvrdit, že pro tento pohled na povahu pekla neexistuje biblická báze, když v jeho prospěch svědčí tak silná slova Písma.
baranokbozi.wordpress.com 